05 - Mahango

V pátek jsem jeli s Charlesem do vesnice Mahango ležící poblíž městečka Mswiswi. Je to asi 50 km od Mbeyi směrem na Dar, v Mswiswi se odbočí a jede se asi 10 km po prašné hrbolaté cestě. Na motorce je to výborná masáž prostaty, doufám, že ne destruktivního charakteru. Jeli jsme na terénní "mašině" HONDA, Charles řídil a byli jsme tam asi za 70 minut. Ještě nás stavil po cestě policajt a chtěl pokutu, samozřejmě nehorázně vysokou, za to, že Charles nemá řidičák, papíry od vozidla, pojištění, má sjeté gumy a nemám přilbu. Kdyby věděl, nám nefungujou ukazatele, tachometr a kdoví, co ještě, nevím, co by říkal pak. Po 15 minutách nás nicméně nechal jet bez pokuty, nějak jsme to ukecali, navíc ho Charles letmo znal.

Charles slíbil, že to, co uvidím, mně zasáhne a měl pravdu. Ach Bože, jak uboze lidé na vesnicích zde žijí. To znamená většina obyvatel Tanzánie tak žije. Vesnice má asi 4000 obyvatel, je roztahlá snad na 5 km, vždy je pár desítek domů, pak půl km nic, pak zas hrstka chatrčí, zase nic atd. Kolem skoro polopoušť, všude všechno suché, ubíjející horko a prach, bída na vás zírá z každého místa. Nikdo na vesnici nevlastní auto, není tam elektřina, naštěstí alespoň veřejné vodovody na několika místech, ty zafinancovali Dánové v roce 1986. Mají poměrně novou základní školu a rovněž zdravotní středisko, kliniku, jak to oni nazývají. Ta vznikla právě díky aktivitě skupiny žen, které se pojmenovaly Skupina KLINIKA. Tyto obdivuhodné ženy samy udělali a vypálili cihly, postavili budovu a přišli na úřady, ať jim dají doktora a sestry. Už totiž měli dost toho, jak museli pokaždé chodit k doktorovi do města. Vláda tedy na jejich popud a tlak dodala doktora a dvě sestry. Ti všichni samozřejmě na vesnici žijí. Vláda financuje jejich platy a léky. Podle slov doktora jim nejvíc vadí absence elektřiny, hlavně v noci, kdy při pohotovosti musejí používat petrolejky. Navíc vakcíny se chladí v boxu, který musí být napojený na plyn. Nejčastěji léčené onemocnění je malárie.
Foto zleva doprava - klinika; typický domek na vesnici; část Skupiny KLINIKA


99% obyvatel jsou farmáři, všichni chudí jako kostelní myši. Alespoň že mají osli, ty jsem viděl v Tanzánii poprvé, většinou tu vozy a káry táhnou lidé sami. Domy jsou z pálených či nepálených cihel, střechy z rákosu, podlaha je udusaná hlína, pár kusů nábytku.Důvod, proč nás pozvali, byla otázka sirotků v obci. Skupina KLINIKA za pomoci jednoho staršího pána občas přebývajícího v Mbeyi oslovila Charlese s žádostí o pomoc. Chtějí totiž postavit Nursery school a nemají dostatek financí, jen spoustu odhodlání. Nursery school je v překladu školka, ale není to, co my považujeme za školku. Děti si tam totiž nehrají, ale se regulérně učí - číst, psát, počítat, angličtinu, svahilštinu. Čekalo nás velice vřelé a oficiální přivítání v čele se starostou (ten mluví anglicky), členy skupiny KLINIK (mezi které už dnes patří i muži) a sirotky.
Foto (zleva doprava) - sirotci ve škole při uvítání; sirotci se všemi zainteresovanými osobami


Starost jim nedělají jen sirotci, ale i tzv. poloviční sirotci, tj. děti jen s jedním rodičem, jejichž život není o nic menší bída. Sirotci žijí v součastnosti u příbuzných, někdy za drasticky nuzných podmínek. Prarodiče, kteří tak mají problém uživit sami sebe, tak ještě musí živit x dalších dětí svých zemřelých dětí. Další cílem Skupiny je proto zbudovat sirotčinec. Pro nás, Evropany, je i život tady na městě velice chudý, ale v porovnání s vesnicí je to přepych a luxus.

No a právě Skupina KLINIKA je velmi aktivní, jsou odhodlaní zlepšovat podmínky života na vesnici a v současnosti mají jako prioritu pomoc sirotkům. Několik členů skupiny již darovali k dispozici pozemky, kde se můžou stavět všechny projekty - školka, sirotčinec ..... Je to spousta půdy, snad víc, než bude kdy potřeba, ale první krok byl učiněn. A darovat půdu znamená pro tyto farmáře strašně moc, to se jen tak nestává. Oni berou své cíle skutečně vážně, což je nejen poznat z jejich nadšení, ale (a to je důležité) i ze skutků. Jsou i dobře organizovaní, Skupina je rozdělena na 2 týmy, A a B, oba týmy mají předsedkyně, sekretáře, mají i oddělení pro školku, oddělení pro sirotky, aj. Dobrovolnou organizovanost tohoto druhu, ještě navíc za dobročinnými učely, jsem ještě u Afričanů neviděl. Skupina právě staví chlévy pro voly, kteří pomůžou při zemědělských pracích a vození nákladu, naučili se pěstovat sóju a chtějí jí vyprodukovat dostatek pro všechny sirotky. Potřebují ale víc motyk, tak jim dvě koupím, až tam příště pojedeme. Dále rozjeli školku, kde učí dobrovolníci z vesnice na půdě kostela, jen zpola zastřešeného (ve vesnici působí celkem 6 církví).
Proto také chtějí postavit vlastní budovu a oni to dokáží, my jim jen trošku pomůžeme. V obci je asi tak velmi zhruba 60 sirotků, ale mám obavu, že číslo poroste. Jsou v různém věku, hlavní starostí je jídlo pro ně a školní uniformy, pro ty starší, kteří chtějí studovat na střední škole, jen to pak i školné. Starosta nás po přivítání, proslovech a dotazech provedl po vesnici, resp. Charles nás vozil na motorce, protože v tom horku by jsme asi umřeli a vesnici stejně neobešli ani za den. Já si za těch pár hodinek na sluníčku spálil ksicht do ruda. Ale zpět k tématu. Přijali mně za vlastního syna, za občana vesnice, od teď je to tedy i má vesnice. Chtěli slib, že se příští rok vrátím, čemuž jsem se nějak vyhl, ale stejně to asi bude nutné, tam je toho třeba udělat spoustu spoustu spoustu. Příští rok by měla moje aktivita tedy směrovat především do Mahanga. Tento rok už jsem slíbil přispět na stavbu kuchyně a jídelny v Iwambi, ale stejně minimálně třetinu peněz hodlám dát na projekt školky do Mahanga.
Okolí vesnice je kouzelné, i když teď v období sucha připomíná polopoušť, ale všuáde kolem jsou exotické rostliny, ptactvo, pole, banánové sady. Obzvlášť udržované je pole Skupiny KLINIKA. Ještě než jsme odjeli, vzali mně do domu jedné členky, která se stará o děti své dcery, která se zcvokla. Jejich otec je mrtvý, matka se toulá po vesnici, žvatlá nesmysly nebo civí do prázdna, lidi se jí smějí, občas ji někdo znásilní. Proto se o děti stará babička, sama chudá. Děti jsou tedy v podstatě sirotci, jsou 3, nejmenší tak ve věku 3? let (viz obrázek).
Foto - 3 sirotci; já s jejich babičkou a dětma z okolí; holčička ze sousedství; ženy ze Skupiny KLINIKA při práci


Tito tři jsou prý podle Skupiny nejchudší z celé vesnice, tak jsem jejich babičce dal aspoň pár peněz na jídlo pro ně. Hrál jsem si tam na dvorku s dětma, šťastný v jejich společnosti, pozorujíc jejich rozzářené kukadla a smutně přitom pomyslel na to, kolik z nich asi má HIV? Snad jen menšina. Ptal jsem se, nikdo neví, ani doktor, testovat se nechávají jen těhotné ženy. Když jsem nadhodil toto téma, všichni spíše mlčeli nebo si mysleli svoje. Mít na to možnosti a moc, tak nechám otestovat celou dědinu, bez vyjímky. A zajistit přednášky o HIV, kondomech a sakra - věrnosti. To je třeba. Předstírat, že jich se to netýká a lidi umřeli na chřipku nebo cokoliv jiného, nic nevyřeší. A nejmíň pomůže těm dětem. Já vím, že všichni nejsou takoví a ti dobří nemůžou zodpovídat za skutky svých spoluobčanů, ale je třeba i prevence, ne pak až řešit následky, v tomto případě sirotky. Ale to je problém celé subsaharské Afriky, ne jen jedné vesnice. Toto téma mně zajímá a tak jsem si koupil knihu o HIV v JAR, kde je nakažených a do roku 2010 zemře 5 miliónů lidí na AIDS. Údaje jsou 4 roky staré, takže číslo může být i vyšší. 5 mil. je polovina obyvatel naší republiky. A to je jen jedna z postižených zemí. U nás toho asi lidi také moc neví o HIV a AIDS, o retrovirálních lécích pomáhajících prodloužit život nemocných a spoustu dalších věcí. Sám jsem také hodně věcí nevěděl, proto to teď doháním.

04 - Staří známí

Už jsem se setkal skoro se všemi známými z min. roku, všichni mně rádi viděli, u většiny to platí i z mé strany. Udělejme si tedy rychlou rekapitulaci, ať vědí i ti z vás, co čtou letos prvně:

Debora (Debie) - Kanaďanka, u které bydlím, a kteá je momentálně doma v Kanadě na dovolené. 23 let. Minulý rok přijela dělat dobrovolnou pracovnici a už tu zůstala. Vloni jsme žili v jednom domě.
Ibu - Debořin přítel, místní, rovněž je s Debie právě v Kanadě. Jeho rodiče bydlí ve vedlejším domě.
Charles - ředitel školy, kde učím. Energetický a všestranně nadaný člověk s dobrým srdcem. Nesmírně aktivní. Můj největší přítel tady.
Janet - pastorkyně ze sirotčince. Vede centrum.
Sestra Sabina - dělá dětem mámu, trvale přebývá v sirotčinci a stará se o děti.
Lenard - učitel jógy
Joseph - "taxikář" vloni, nyní majitel konzumu, kde se dají sehna věci jako olivy, rybičky v plechovce, jogurt aj., vše za poněkud vyšší ceny. Neustále žertuje a je prima na nevážnou konverzaci.
Patrick - trochu vlezlý klučina věčně doufající, že mu známost se mnou něco hodí a obtěžující mně se svými sexuálními problémy. Slabá znalost angličtiny, ale od loňska se zlepšil.
Humphrey - Patrickův kámoš, bystrý a příjemný na pokec. Kvůli jeho světlé barvě pleti přezdívaný mzungu.
Eliza - chovanec ze sirotčince, z kmene Masajů, moje oblíbenkyně z min. roku.

Ve škole mně přivítali děti s veškerou vervou, vrhly se na mně, jen jsem otevřel dveře, ještě si mně pamatovali z loňska. Málem mně utrhli ruce, jak mně ověšeli, každý se chtěl přivítat. V sirotčinci bylo přijetí rovněž velmi vřelé, Eliza byla očividně potěšena. Kdo to neví, koupil jsem do centra 2 notebooky, abych děti i sestry připravil na věk počítačů. V úterý dorazil i ten, co jsem poslal z Londýna, takže už je tu máme oba dva, zaučuju Sabinu a samozřejmě děti, ty si zatím většinou hrají (viz foto)



V sirotčinci jsme začali s demolicí jedné staré budovy (viz obrázek), která stála v cestě nové kuchyni a jídelně, kterou chceme začít stavět. Nechci čekat na Deboru, a tak jsem tlačil na Janet, ať začneme stavit kuchyni co nejdřív a co se postaví, to se postaví, zbytek se dostaví, až Debie přiveze peníze s Kanady. Bohužel schůzka s architektem odpadla, leží v nemocnici s malárii, takže musíme chvilku počkat. Začali jsme tedy demolovat tu starou budovu, děti strašně pomáhali, jen jsem zíral, co v tom horku snesou a vydrží. A vůbec se každý den něco dělá, aniž by jim někdo něco musel říkat. Krmení pro dobytek, zametání, umývání, drobné opravy atd. K tomu teď bourání, čištění cihel, nošení, vození koleček ... Sám jsem byl pořádně unavený a to jsem začal dělat až odpoledne (ráno učím). Dnes, v sobotu, jsme dokončili práce (druhá fotka), prostor je srovnán a připraven, teď už to bude na kvalifikovaných pracovnících.
Doma je to ok, jen ta voda, to je věčný problém, pustí ji většinou jen ráno a to ještě ne vždy, takže musím napustit všechny kýble a mísy, ať se mám v čem koupat, vařit, umývat. Už jsem si na to ale zvykl a docela mně to přestalo štvát. Přes víkend alespoň teče většinu dne, i když někdy zas pak nejde elektřina. Našel jsem ve skříni petrolejový vařič, tak používám ten, ať se nemusím otravovat s rozděláváním ohně z dřevěného uhlí. Je to rychlejší, ale zas smrdí celý barák.

03 - Ubytování

Bydlím v části města zvané Uzunguni, kousek od centra a nedaleko od školy, kde učím. S laskavým svolením Debory žiju v jejím domě, sám samotinký, ale hned vedle žijou rodiče Debořina přítele společně se služkou a dětmi. Dům je příjemný a prostorný, jen se těžko přenáším přes pár nedostatků. První je ten, že okna jsou jen v ložnicích, jinde jsou jen síta a mříže. No a protože tady je prašno všude, máte samozřejmě prach všude. Když jsem tam přišel, hned mně uvítal těžký pach hlíny a silný nános prachu doslova na všem. No a protože tady prach dýcháte, jíte, sedíte na něm, rád bych si od něj nachvilku odpočinul a tak jsem zalepil alespoň okno v obýváku igelitem a pak všude utřel prach, hlavně ze země a sedaček v obýváku z kuchyňské linky. Takže tím jsem trochu eliminoval vrstvy prachu, ale zbylými okny stejně jde v noci chladivě vlezlý vánek.
Další mínus je voda, která neteče pořád, někdy jen 1x za 2 dny, tím pádem si musím vždycky, když teče a jsem doma, napustit všechny nádoby vodou, abych měl do zásoby, až nás zas odseknou. Sprchu si dávám většinou přes den, kdy není taková zima, protože ledová koupel v noci s nezaskleným oknem a průvanem není moc příjemná. Dnes tekla voda celý den, což bylo sice pěkné, ale zase nešla elektřina. A ještě jedna věc je velice otravná a to je sakra to, že si Debora nekoupila elektrický vařič, mají jen tenhle na dřevěné uhlí
a to sakra trvá, než rozděláte oheň a než se rozžhaví dost na to, aby se dalo vařit. Aspoň jsem si koupil rychlovarnou konvici pro ohřev vody, protože rozdělávat hodinu oheň pro šálek čaje se mně fakt nechce. Mimochodem, nevíte někdo jestli jde uvařit vajčka v konvici? Musím to zkusit. Prostě improvizace, to je oč tu běží. Ono se dá udělat spoustu věcí s málem. Alespoň, že tu mají tu lednici.
Ložnici mám pěknou, jen mně štve délka postele, zkrátka mně trčí nohy ven, jsem asi o 7 cm delší než postel. Debora má postel ještě kratší, jak teda spí její přítel, který je ještě vyšší než já, to netuším.


No a tak bydlím, vyhovuje mně, že jsem tam sám, i když to obnáší spoustu času stráveného vařením, uklízením, a jinými aktivitami, které by za mně mohla dělat "děvečka". Ale otravujte se s někým v domě, vysvětlujte, že vy nechcete jíst to, ale ono a že její standard kvality úklidu je velice velice odlišný od vašeho. Nerad buzeruju lidi, tak si to radši udělám sám. A když si pak pustíte Smetanovu Mou vlast a usrkávate si čínský zelený čaj, ležíce na pohovce, to pak víte, co je to pravá pohoda a máte dobrý pocit z toho, že jste si to udělal všechno sám.

02 - První postřehy

S komisařem jsme se shodli, že země je na dobré cestě a já uvedl, že si nemůžu nevšimnout pokroku ve státě. I Mbeya roste, v centru se staví nové vícepatrové budovy, město se rozšiřuje a odhadoval bych, že dobrých 60-70% domů je napojených na elektřinu. Průvodčí v dallah dallah (místní autobus) se vás nesnaží ošidit, protože ceny jsou pevně stanoveny, nebojují mezi sebou o zákazníky, jako vloni, dokonce ve všech vozech musí být povinně lékarnička. Lidi už vás neobtěžují a neprosí o peníze, jen proto, že jste mzungu (běloch), díky levným věcem většinou z Číny si i lidé tady můžou vychutnat drobný luxus, koupit si žehličku (teď jsou vidět všude, vloni jsem je skoro neviděl), rádio, bohatší si dovolí ledničku, elektrický vařič atd.. Lidem se, zdá se, daří lépe, přicházejí investoři a s nimi i šance na práci, dodržují se předpisy a zákony, "divoký západ" skončil. Tak to alespoň vypadá ve městech, na vesnici se samozřejmě život moc nezměnil. Údajně až 80% obyvatel stále žije na vesnici, takže asi nějakou dobu ještě potrvá, než budeme moci říci, že země už není chudá. S tím, jak se budou přibližovat místní obyvatelé našemu způsobu života, bude země ztrácet své kouzlo a osobitost, to je cena pokroku a to je taky globalizace.
V Daru mně tvrdili, že potkali dost českých turistů a obecně je prý vidět celkový nárůst turismu, což mně potvrdili i lidé v Mbeyi. Teď ale není sezóna, takže jsem tu viděl kromě mně jen další dva mzungu. Region popravdě nepatří k nejnavštěvovanějším, většina turistů míří na sever ke Kilimanjaru a národním parkům Serengeti a Ngorongoro. Prezident Mkapa otevíral tento týden nové mezinárodní letiště, takže snad za pár let budu létat z Prahy s pár přestupama přímo do Mbeyi bez nutnosti se kodrcat 12 hodin busem. Když jsme u prezidenta, tak se bude brzy volit nový, kampaň je v plném proudu, nejžhavější kandidát rozdává lidem trika se svým portrétem, takže je ho vidět všude. By mně zajímalo, kdo to financuje.

Ředitel školy Charles se přestěhoval konečně z té staré smradlavé díry do jiné budovy, čímž se mu zredukovali náklady a nemusí platit za 2 budovy místo jedné. Všichni 3 učitelé z min. roku ho opustili (kvůli penězům), tak jsou tam 2 nové tváře, jedna starší lady a mladý kluk, který si přivydělává na studium. Třídy jsou menší, je tam míň dětí, ale to je jedině výhoda, víc se aspoň naučí. Asi 40% dětí z min. roku se rozešlo pokračovat ve vzdělání do různých škol v okolí, většina prý naštěstí do těch, kde je i angličtina. Ti, co si pamatuju z minula a jsou stále v naší škole, se radikálně zlepšili, to mně těší.
A co mně těší ještě více, je náš sirotčinec v Iwambi. Když jsem sem přijel poprvé, bylo to jen pár budov s okolním malým pozemkem, zatímco nyní se to celé rozrůstá do velkého centra pro sirotky expandujíce na vše strany. Odkoupili se okolní pozemky, postavila společenská místnost, škola pro děti v předškolním věku, kde dojíždějí děti z okolí, jedna německá firma zasponzorovala stavbu nové ubytovny pro děvčata, která pojme kolem 40 osob (v budově je i menší společenská místnost, nové a důstojné sprchy a WC. Trochu stranou se postavili zase 2 obrovské jímky, na které se v budoucnu napojí i kuchyň s jídelnou a ubytovna pro chlapce. V okolí se vysadila zeleň a květiny, přibyl chlívek s prasaty a kurník, přibyla 1 kráva. Též se koupila budova s pozemkem o kus dál, která bude sloužit pro ubytování hostů, dobrovolných pracovníků apod.
Obr. nová dívčí ubytovna s jímkou v popředí

01- Cesta

Tak vás všechny zdravím. Po dlouhé cestě jsem zakotvil v Daru, ve YMCA hostelu. Protože mně přesunuli let (a oznámili 2 dny předtím), byl jsem nucen letět z Londýna jiným letem z jiného letiště a v důsledku toho strávil na Heathrow 8 hodin. Navíc se letělo přes Řím, takže let se celkem natáhl, i když musím říct, že já se cítil v letadle celkem pohodlně oproti minulému roku, kdy jsem nevěděl, jak si sednout. Ethiopské aerolinky sice neposkytují luxus, prostor a profesionalitu EMIRATES, ale nám, co jsme zvyklý na nízkorozpočtové společnosti typu Ryanair, to stačí. Jídlo bylo chutné a spousta, letušky nevtíravé, milé a jedna z nich nadstandardně krásná jako královna ze Sáby.
Jedinou vadou tak byla jen deportace jednoho Ethiopana zpět do vlasti. Dohlíželi na něj tři statní britští policisté v civilu, ale zabránil jeho křiku a nářekům nemohli. Ani to, že mu strčili hlavu mezi kolena nepomohlo, spíš řval ještě víc, měnil intonaci a melodii, hnal to do výšek, až se to stávalo nesnesitelným. A to vše prosím celou půl hodinu, bez jediné přestávky. Naštěstí pár minut po vzletu přestal, už jsem měl chuť jeho strážcům navrhnout, aby ho zastřelili, než se tam všichni zblázníme. Zřejmě se netěšil domů.
V Addis Ababě jsem musel čekat pár hodin na letadlo do Dar es Salaamu, tak jsem diskutoval s jedním krámkařem z letiště o všem možném, dal mi 2 pohledy a ještě jsem se dozvěděl hodně o této zvláštní zemi, lidech, historii i součastnosti. Lákavá země, mají dokonce své vlastní starobylé písmo, hrady jako ve středověké Evropě, tajuplné prastaré chrámy, kde praktikují vlastní verzi křesťanství a mnoho mnoho dalšího. Nikdy nebyli kolonizováni, jako snad jediný africký národ a jsou na to patřičně hrdi.
Z Addis Ababy pak už jsme letěli do Daru, s mezipřistáním v Kilimanjaro airport. Horu vidět nebylo, byla v mracích, ale už podle jejího úpatí si domyslíte, co za kolos to tam stojí. Dar mně překvapil počasí, které jsem čekal teplejší. Vál poměrně chladný vítr, tak jsem si musel dát večer dokonce mikinu. Co mně překvapilo ještě víc, byl fakt, jak se město za ten necelý rok změnilo, vyrostla spousta nových výškových budov a další se staví, přibylo spoustu nových západních obchodů, v obchodech najdete zboží skoro jako v Evropě, doprava začíná být pohromou, všude spousta aut, zácpy, čekání, troubení. Kromě těchto věcí mně ovšem neudivilo nic dalšího, už mně to připadá všechno takové známé, ne jako když jsem přijel poprvé a nestačil se divit nad každou maličkostí.



Cesta busem trvala předpokládaných 12 hodin a díky tomu, že jsem dostal nejhorší místo v buse hned za řidičem, kde je málo místa u nohy a v případě kolize máte největší pravděpodobnost zemřít, byla cesta utrpení. Ale dojeli jsme v pořádku, po cestě jsme viděli jen 4 vraky aut u silnice, každé z nich úplně rozšrotované a ohořelé. Ještě, že policisté dělají často kontroly, taky stav silnic se zlepšil, jen ti řidiči jsou pořád šílení a nejvíc z nich autobusáci. Po vystoupení z autobusu jsem se prodral davem okounějících lidí a taxikářů nabízejících svezení a protože jsem nenašel známého, co mně měl čekat, vydal jsem se k Debořinu domu pěšky, zabloudil, motal se, stmívalo se, ptal jsem se, zavedli mně tam, ubytoval jsem se. Debora odjela pár dnů přede mnou i se svým milým Ibu do Kanady, takže ji neuvidím, neboť přijede až v lednu. Rodiče Ibu bydlí vedle, jsou milí, matka až trochu moc vlezlá. Pomocníka jsem odmítl, nechci v domě nikoho, navařím si i sám a uklidit a oprat si určitě umím líp než on. Dům je v bezpečné oblasti, všude kolem ochranky, interiér jsem očekával lepší podle popisů Debory, ale holt jsem v Africe. Jen asi zalepím okna, alespoň v obýváku, na všem je řádná vrstva prachu. Na kobylky, pavouky, termity a jiný hmyz si zvyknete, švábi jsem ale neviděl, na to byla asi Debie háklivá. Já jsem si říkal, že všude pečlivě uklidím, nakoupím prostředky atd., ale nevím, jestli to má cenu, stejně to bude druhý den zase od prachu. Rozmazlený Evropan.

Hned první večeři jsem měl u nejvýše postaveného muže v kraji, komisaře pro region Mbeya. Úplně náhodou jsem se k němu nějak dostal, pozvali mně dál, pěknější dům, co se týče interiéru, jsem ještě neviděl, tak jsem mu to hned chválil, dokonce měl 2 počítače, DVD, velkou TV, na které jsme se dívali na zprávy, ve kterých s ním právě byl rozhovor. Kdybych věděl, že je tak velké zvíře, tak bych ho asi nepoplácával po zádech a nešťouchal do ramene, no ale co už. A když jsem chtěl odejít, tak mně přinutili zůstat na večeři, což jsem nemohl odmítnout, to se v Tanzánii nedělá. Po bohaté večeři jsem se dali do rozhovoru o politické situaci, stavu země, volbě prezidenta, a spoustě jiných věcí. Ale o tom více v dalším příspěvku.......

Výsledky sbírky

Tady jsou výsledky sbírky na sirotčinec (po opravě ze 13.10.2005, protože někteří mně dali peníze až po sečtení) :

• celkem vybráno 52 021,- Kč,
  
• z toho 31 275,- Kč v Šumicích (má rodná obec - www.sumice.cz)
• a zbylých 20 746,- Kč z jiných zdrojů.

Tímto teda děkuju všem dárcům, a ZEJMÉNA organizátorům sbírek za jejich snahu a pomoc. Ani nevíte, jak jsem vám vděčný. Už se utratilo 1299,- Kč za poštovné za 14-ti kilogramový balík, který jsme s mamkou posílali. Byli tam věci, co lidi darovali, oblečení, učební pomůcky, hračky, zdravotnický materiál....
ASANTE SANA (děkuju mnohokrát - svahilsky)

Ondra

Základní fakty o Tanzánii

Abych vás uvedl do obrazu, tak několik stručných faktů o Tanzánii:
státní zřízení - republika
měna - tanzánijský šilink
hl. město - Dodoma
největší město - Dar es Salaam
úřední jazyk - svahilština, angličtina (mluví jen někteří)
náboženství - křesťané, muslimové, přivrženci tradičních náboženství
čas. rozdíl - + 2 hodiny (GMT +3)
vízum - turistické na 3 měsíce 50 dolarů
teploty - horko a pekelné vlhko (např. DarSalaam), horko (Mbeya).
turistické atrakce - národní parky (Serengeti, Ngorongoro aj.), největší hora Afriky Kilimanjaro, ostrov Zanzibar a spousta spousta jiných.

Já budu přebývat opět ve městě Mbeya, v jihozápadní části země, kousek od hranice se Zambií nebo Malawi (viz mapa).
Cesta z Daru do Mbeyi trvá asi 12 hodin, ale zažil jsem už i 16, vzdálenostně je to 894 km. Jede se přes národní park Mikumi, kde z busu vidíte slony, žirafy, antilopy atd. Ani si nemusíte platit vstup, máte to zdarma.

Úvod

Mambo mí drazí, přátelé, známí i neznámí,

vytvořil jsem tuto stránku, abych vás mohl lépe informovat o letošním průběhu mého pobytu v Tanzánii. Tím pádem nemusím každému z vás posílat dlouhé maily s přílohama, které by vám zbytečně plnili vaše emailové schránky. Proto vše uvidíte pohromadě tady, jednotlivé reportáže, nějaké fotky apod.

Pro ty, co nevědí, bych jen krátce uvedl, o co se jedná. Minulý rok jsem téměř 3 měsíce působil jako dobrovolník v jihozápadní Tanzánii ve městě Mbeya, kde jsem učil ve škole pro malé caparty, pracoval v sirotčinci a s dětma na ulici. No a protože se mně to všechno zažralo hruboko pod kůži a Afrika mně dostala, tento rok vyjíždím zase, na stejné místo, i když tentokrát jen na 2 měsíce.

Na všechny známé v Tanzánii už se moc těším, hlavně na děti, které mám tak rád.
Detaily cesty:
odlet - 15.10. 2005 z Prahy přes Londýn a Addis Abbabu do Dar es Salaamu,
přílet zpět domů - 22.12. do Brna v 16:55
cíl cesty - Mbeya, Tanzánie, východní Afrika