01- Cesta

Tak vás všechny zdravím. Po dlouhé cestě jsem zakotvil v Daru, ve YMCA hostelu. Protože mně přesunuli let (a oznámili 2 dny předtím), byl jsem nucen letět z Londýna jiným letem z jiného letiště a v důsledku toho strávil na Heathrow 8 hodin. Navíc se letělo přes Řím, takže let se celkem natáhl, i když musím říct, že já se cítil v letadle celkem pohodlně oproti minulému roku, kdy jsem nevěděl, jak si sednout. Ethiopské aerolinky sice neposkytují luxus, prostor a profesionalitu EMIRATES, ale nám, co jsme zvyklý na nízkorozpočtové společnosti typu Ryanair, to stačí. Jídlo bylo chutné a spousta, letušky nevtíravé, milé a jedna z nich nadstandardně krásná jako královna ze Sáby.
Jedinou vadou tak byla jen deportace jednoho Ethiopana zpět do vlasti. Dohlíželi na něj tři statní britští policisté v civilu, ale zabránil jeho křiku a nářekům nemohli. Ani to, že mu strčili hlavu mezi kolena nepomohlo, spíš řval ještě víc, měnil intonaci a melodii, hnal to do výšek, až se to stávalo nesnesitelným. A to vše prosím celou půl hodinu, bez jediné přestávky. Naštěstí pár minut po vzletu přestal, už jsem měl chuť jeho strážcům navrhnout, aby ho zastřelili, než se tam všichni zblázníme. Zřejmě se netěšil domů.
V Addis Ababě jsem musel čekat pár hodin na letadlo do Dar es Salaamu, tak jsem diskutoval s jedním krámkařem z letiště o všem možném, dal mi 2 pohledy a ještě jsem se dozvěděl hodně o této zvláštní zemi, lidech, historii i součastnosti. Lákavá země, mají dokonce své vlastní starobylé písmo, hrady jako ve středověké Evropě, tajuplné prastaré chrámy, kde praktikují vlastní verzi křesťanství a mnoho mnoho dalšího. Nikdy nebyli kolonizováni, jako snad jediný africký národ a jsou na to patřičně hrdi.
Z Addis Ababy pak už jsme letěli do Daru, s mezipřistáním v Kilimanjaro airport. Horu vidět nebylo, byla v mracích, ale už podle jejího úpatí si domyslíte, co za kolos to tam stojí. Dar mně překvapil počasí, které jsem čekal teplejší. Vál poměrně chladný vítr, tak jsem si musel dát večer dokonce mikinu. Co mně překvapilo ještě víc, byl fakt, jak se město za ten necelý rok změnilo, vyrostla spousta nových výškových budov a další se staví, přibylo spoustu nových západních obchodů, v obchodech najdete zboží skoro jako v Evropě, doprava začíná být pohromou, všude spousta aut, zácpy, čekání, troubení. Kromě těchto věcí mně ovšem neudivilo nic dalšího, už mně to připadá všechno takové známé, ne jako když jsem přijel poprvé a nestačil se divit nad každou maličkostí.



Cesta busem trvala předpokládaných 12 hodin a díky tomu, že jsem dostal nejhorší místo v buse hned za řidičem, kde je málo místa u nohy a v případě kolize máte největší pravděpodobnost zemřít, byla cesta utrpení. Ale dojeli jsme v pořádku, po cestě jsme viděli jen 4 vraky aut u silnice, každé z nich úplně rozšrotované a ohořelé. Ještě, že policisté dělají často kontroly, taky stav silnic se zlepšil, jen ti řidiči jsou pořád šílení a nejvíc z nich autobusáci. Po vystoupení z autobusu jsem se prodral davem okounějících lidí a taxikářů nabízejících svezení a protože jsem nenašel známého, co mně měl čekat, vydal jsem se k Debořinu domu pěšky, zabloudil, motal se, stmívalo se, ptal jsem se, zavedli mně tam, ubytoval jsem se. Debora odjela pár dnů přede mnou i se svým milým Ibu do Kanady, takže ji neuvidím, neboť přijede až v lednu. Rodiče Ibu bydlí vedle, jsou milí, matka až trochu moc vlezlá. Pomocníka jsem odmítl, nechci v domě nikoho, navařím si i sám a uklidit a oprat si určitě umím líp než on. Dům je v bezpečné oblasti, všude kolem ochranky, interiér jsem očekával lepší podle popisů Debory, ale holt jsem v Africe. Jen asi zalepím okna, alespoň v obýváku, na všem je řádná vrstva prachu. Na kobylky, pavouky, termity a jiný hmyz si zvyknete, švábi jsem ale neviděl, na to byla asi Debie háklivá. Já jsem si říkal, že všude pečlivě uklidím, nakoupím prostředky atd., ale nevím, jestli to má cenu, stejně to bude druhý den zase od prachu. Rozmazlený Evropan.

Hned první večeři jsem měl u nejvýše postaveného muže v kraji, komisaře pro region Mbeya. Úplně náhodou jsem se k němu nějak dostal, pozvali mně dál, pěknější dům, co se týče interiéru, jsem ještě neviděl, tak jsem mu to hned chválil, dokonce měl 2 počítače, DVD, velkou TV, na které jsme se dívali na zprávy, ve kterých s ním právě byl rozhovor. Kdybych věděl, že je tak velké zvíře, tak bych ho asi nepoplácával po zádech a nešťouchal do ramene, no ale co už. A když jsem chtěl odejít, tak mně přinutili zůstat na večeři, což jsem nemohl odmítnout, to se v Tanzánii nedělá. Po bohaté večeři jsem se dali do rozhovoru o politické situaci, stavu země, volbě prezidenta, a spoustě jiných věcí. Ale o tom více v dalším příspěvku.......