29 října 2005

04 - Staří známí

Už jsem se setkal skoro se všemi známými z min. roku, všichni mně rádi viděli, u většiny to platí i z mé strany. Udělejme si tedy rychlou rekapitulaci, ať vědí i ti z vás, co čtou letos prvně:

Debora (Debie) - Kanaďanka, u které bydlím, a kteá je momentálně doma v Kanadě na dovolené. 23 let. Minulý rok přijela dělat dobrovolnou pracovnici a už tu zůstala. Vloni jsme žili v jednom domě.
Ibu - Debořin přítel, místní, rovněž je s Debie právě v Kanadě. Jeho rodiče bydlí ve vedlejším domě.
Charles - ředitel školy, kde učím. Energetický a všestranně nadaný člověk s dobrým srdcem. Nesmírně aktivní. Můj největší přítel tady.
Janet - pastorkyně ze sirotčince. Vede centrum.
Sestra Sabina - dělá dětem mámu, trvale přebývá v sirotčinci a stará se o děti.
Lenard - učitel jógy
Joseph - "taxikář" vloni, nyní majitel konzumu, kde se dají sehna věci jako olivy, rybičky v plechovce, jogurt aj., vše za poněkud vyšší ceny. Neustále žertuje a je prima na nevážnou konverzaci.
Patrick - trochu vlezlý klučina věčně doufající, že mu známost se mnou něco hodí a obtěžující mně se svými sexuálními problémy. Slabá znalost angličtiny, ale od loňska se zlepšil.
Humphrey - Patrickův kámoš, bystrý a příjemný na pokec. Kvůli jeho světlé barvě pleti přezdívaný mzungu.
Eliza - chovanec ze sirotčince, z kmene Masajů, moje oblíbenkyně z min. roku.

Ve škole mně přivítali děti s veškerou vervou, vrhly se na mně, jen jsem otevřel dveře, ještě si mně pamatovali z loňska. Málem mně utrhli ruce, jak mně ověšeli, každý se chtěl přivítat. V sirotčinci bylo přijetí rovněž velmi vřelé, Eliza byla očividně potěšena. Kdo to neví, koupil jsem do centra 2 notebooky, abych děti i sestry připravil na věk počítačů. V úterý dorazil i ten, co jsem poslal z Londýna, takže už je tu máme oba dva, zaučuju Sabinu a samozřejmě děti, ty si zatím většinou hrají (viz foto)



V sirotčinci jsme začali s demolicí jedné staré budovy (viz obrázek), která stála v cestě nové kuchyni a jídelně, kterou chceme začít stavět. Nechci čekat na Deboru, a tak jsem tlačil na Janet, ať začneme stavit kuchyni co nejdřív a co se postaví, to se postaví, zbytek se dostaví, až Debie přiveze peníze s Kanady. Bohužel schůzka s architektem odpadla, leží v nemocnici s malárii, takže musíme chvilku počkat. Začali jsme tedy demolovat tu starou budovu, děti strašně pomáhali, jen jsem zíral, co v tom horku snesou a vydrží. A vůbec se každý den něco dělá, aniž by jim někdo něco musel říkat. Krmení pro dobytek, zametání, umývání, drobné opravy atd. K tomu teď bourání, čištění cihel, nošení, vození koleček ... Sám jsem byl pořádně unavený a to jsem začal dělat až odpoledne (ráno učím). Dnes, v sobotu, jsme dokončili práce (druhá fotka), prostor je srovnán a připraven, teď už to bude na kvalifikovaných pracovnících.
Doma je to ok, jen ta voda, to je věčný problém, pustí ji většinou jen ráno a to ještě ne vždy, takže musím napustit všechny kýble a mísy, ať se mám v čem koupat, vařit, umývat. Už jsem si na to ale zvykl a docela mně to přestalo štvát. Přes víkend alespoň teče většinu dne, i když někdy zas pak nejde elektřina. Našel jsem ve skříni petrolejový vařič, tak používám ten, ať se nemusím otravovat s rozděláváním ohně z dřevěného uhlí. Je to rychlejší, ale zas smrdí celý barák.

0 Comments:

Okomentovat

<< Home