17 - Visící most

Ve čtvrtek jsme vyrazili s Charlesem a klukem indického původu, který je Charlesův kamoš, k Malawijské hranici. Chtěli jsme zjistit, kolik stojí vízum, jestli můžeme překročit načerno atd. Charlesovi rodiče totiž bydlí v severní části Malawi a my je chtěli navštívit. Ale rozhodně ne tento rok. Zatímco většina obyvatel západních zemí vyspělého světa nepotřebuje vízum, naše republika ano, a platí se 30 dolarů, navíc na hranicích mně vízum nedají, prý je musím mít už když přijedu, tzn. vyřídit si je v Dar es Salaamu. Plus bych musel při zpáteční cestě platit $50 za tanzanijské vízum. A to by byl zatraceně drahý výlet, když vezmu v úvahu, že bychom se nezdrželi déle jak 2 dny. Tak jsem Charlese musel zklamat a odložit do na příští rok. Hranice se dá bez problémů překročit, aniž by vás někdo zastavil, ale potom vás můžou zastavit kontroly na silnici a já jako běloch jsem víc než nápadný. Místní nás navíc varovali, že jsou nemilosrdní a bez smlouvání deportují zpět. Já si myslím, že by šlo nějak usmlouvat, podplatit, ale za ten risk to nestojí.

Foto: měnící se krajina po cestě do Malawi. Nejprve zeleň, postupně horko a sucho.


Už cesta k Malawi je zážitek sama o sobě a rozhodně stojí za to ji podniknout. O Mbeyi se říká, že je chladná, ale oblast kolem města Tukuyu, kterou se projíždí, je ještě chladnější. Kolem všude zelené kopce, hustá zelená tráva, husté lesy listnaté i jehličnaté, člověk se cítí jako doma v ČR v našich horách. Země je to úrodná, všude pole kukuřice, brambor, banánovníkové a čajové plantáže a to všechno situováno na kopcích, ze kterých je nádherný pohled na další zelené kopečky v dáli. Čím víc se pak blížíte k jihu, ráz krajiny se mění, krajina je sušší a sušší, v minibusu je dusné horko i navzdory otevřeným okýnkům. Silnice si razí cestu přes kopce a údolí a zase ten skvostný pohled na okolní scenérii, už ne tak zelenou jako předtím. A pak už se jen frčí z kopečka a zbytek cesty je relativní rovina. Vysednete z busu a okamžitě cítíte slunce nemilosrdně pálící na vaše hlavy, vzduch je oooohh, horký, horký jako v peci.

Po tom neúspěchu na hranici jsme našli úkryt před sluníčkem v zastřešené restauraci, dali si oběd a vyrazili k cíli, který jsem stanovil já. Vloni jsme byli s Debie navštívit sirotka z našeho centra, který studoval v jedné z okolních středních škol a po cestě jsme přecházeli visící most přes řeku. Neměl jsem tehdy foťák, tak jsme se tam letos chtěl stůj co stůj vrátit a pár snímků pořídit. Po troše bloudění jsme se tam nakonec dostali, na obou stranách řeky jsou betonové pilíře, mezi němi natažené ocelové lana, na kterých leží dřevěná prkna, po stranách je pletivo bránící vám v přepadení do řeky. Celý most už je obnošený, občas prkna chybí, takže se musíte dívat pod nohy, aby jste nešlápli do prázdného prostoru. Při chůzi se most navíc houpe ze strany na stranu, připadáte si jako Indiana Jones. Prostě romantika. Zabral jsem si most z různých úhlů a šli jsme se podívat dole k řece, kde se koupali místní kluci. Nějaký čas jsme se na ně dívali a pak jsem to nevydržel a skočil tam za nimi. Charles se mně sice snažil vystrašil historkami o krokodýlech, ale já mu stejně nevěřil. Když jsem pak plaval dole po proudu, kde se proud zrychluje a břehy jsou pokryty rákosím, volali na mně i kluci, že tam nemám chodit, že jsou tam krokodýli, tak to už jsem věřil a radši se vrátil za nimi. Voda nebyla hluboká a v tom horku skvěle osvěžující. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposled plaval v řece. Byl to požitek, navíc jsem pořídil pár super snímků.

Foto: most z různých úhlů

Po cestě zpět si Charles a Shabaz (tak se ten indický kluk jmenuje) nechali natrhat od kluků, kteří nás až od řeky pronásledovali, manga. Rostou všude a je jich tolik, že nemají skoro žádnou hodnotu, můžete si jich zadarmo natrhat, kolik chcete. Já jsem se zdržel, očekávajíc dlouhou cestu zpět a nechtěl jsem riskovat střevní problémy. Zpět jsme vyrazili, když už slunce bylo na cestě do hajan, takže se jelo po tmě, první část byla děsivá, protože řidič jel jako blázen, troubil na lidi chodící na krajnici, řezal zatáčky a já se na to díval hned z první řady. Někdy jsem radši oči zavřel. Tu trasu asi jezdí roky a zná nazpaměť, ale stejně ......
Druhá polovina cesty byla pomalejší, protože jsme byli víc než plní, byli jsme namačkaní jako sardinky, já jsem měl to štěstí, že jsem seděl a mačkali se na mně dvě mladé kočky, pár kýblů s banánama a kanystrů s benzínem a olejem. A protože byla noc, prodejci, kteří obklopí daladala v každé zastávce, byly ochotní jít s cenami radikálně dolů jen aby to prodali, koupil jsem asi 2 kila banánů za 5 korun. Podobné ceny byly i za ostatní ovoce, avokáda, ananasy apod, ale já už neměl drobné a navíc, kdo to má všechno tahat.

Foto: kluci dovádějící ve vodě